Psí život

Iz 35,3-6
Jk 2,12-23
ev. Mk 7,24-37

B+S,

na první pohled by se mohlo zdát, že příběh o Ježíšově uzdravení dcery syrofenické ženy je jen dalším z dlouhé řady podobných textů o zázračných uzdraveních, tak, jak nám jej interpretují bibličtí autoři. Přesto i tato svébytná událost má své jedinečné poselství. Žena je příslušnicí nežidovského-pohanského národa. V naději na záchranu života své dcery jde za Ježíšem, padá mu k nohám a prosí o pomoc. Je to situace obdobná, jak když se Ježíš setkává s pohanským setníkem, či podle svědectví Janova evangelia s královským služebníkem. Všichni jmenovaní mají s touto ženou společné to, že ani jeden z nich nepatří k vyvolenému lidu Izraele. Slouží jiným bohům, Bůh Hospodin není Pánem jejich životů. I Ježíšova reakce je v tomto případě obdobná. Nejprve přichází podivení se a po něm odmítnutí. Když žena i nadále setrvává ve svých prosbách a nenechá se odradit prvním odmítnutím, Ježíš na dálku její dceru uzdravuje. Pochopení této pozoruhodné evangelní zprávy je ukryto v Kristově uzdravující moci a v tom, komu je tato moc určena. Na prvním místě je to vyvolený Boží národ. Privilegovaný vztah izraelského lidu k Bohu mu dává výsostné postavení i vůči Ježíši, který je jeho Synem. Všechny ostatní uzdravující historie se dějí Židům na židovském území. Ježíšovým zájmem je shromáždit ztracené ovce lidu izraelského. Evangelní svědectví o Ježíšově pomoci syrofenické ženě nám však dává naději, že do plánu Boží záchrany jsou zahrnuti i všichni ostatní – to znamená každý člověk bez ohledu na svojí státní příslušnost či náboženské vyznání. Ježíšova slova o chlebu hozeném psům – některé rukopisy místo psů uvádějí štěňata, však i přesto vyznívají tvrdě a nekompromisně. Musíme je chápat v jejich dobovém kontextu. Přirovnat dnes příslušníka nějakého národa k psovi, nebo mírněji řečeno ke štěněti, znamená vystavovat se v lepším případě nebezpečí tělesné inzultace, pokud je příjemce našich slov silnější nežli my, v případě jiném obvinění z trestného činu hanobení rasy a národa. Starověk podobné společenské normy neznal. Lidé si je těžko osvojovali a stále osvojují v době dva tisíce let vzdálené od Kristova pozemského života. A byl to právě Ježíš a jeho poselství, které dalo povstat novému pohledu na člověka a jeho společenské postavení. A tak, třebaže i pozemský Ježíš vychází z běžného společenského úzu své doby, je schopen jej překonat i zásadně změnit. První překvapivá věc je v této souvislosti ta, že je vůbec ochoten ženě naslouchat a dokonce se s ní i bavit. Většina ostatních žen by byla hned zpočátku zastavena učitelovými služebníky při prvním pokusu o navázání kontaktu s jejich mistrem – to vše samozřejmě za bedlivého dozoru jeho samotného. Ježíš však podobné snahy nepřijímá a je ochoten ženě naslouchat. Bere jí jako partnera v dialogu. Jeho odmítnutí je tvrdé, ale je v něm skryt záměr, který doprovází jeho poselství: na prvním místě jsou Izraelci – až po nich všichni ostatní. Žena se zdánlivě staví do cesty Božímu plánu. Ježíšovou snahou není svévolně a pro zábavu svých žáků ženu trápit, napínat jí v jejích úzkostných obavách. I jí chce pomoct, zároveň však chce, aby v této souvislosti nejenom ona, ale i ostatní pochopili smysl jeho poselství, které, třebaže je univerzální – má svůj výchozí bod, kterým je právě Izrael. To je to místo, kde Bůh vstupuje do dějin tohoto světa a zásadně je spolu s člověkem přetváří podle svých záměrů. A přesto, že konkrétní člověk nemusí patřit k tomuto lidu, i on má v Božím úhlu pohledu stejnou cenu, i s ním se počítá, třebaže jeho výchozí pozice může být složitější, nežli je tomu u Židů. Jako Ježíš naslouchá prosbám Syrofeničanky, tak i ona vnímá jeho řeč. Tváří v tvář Kristu si uvědomuje své postavení a přesto neztrácí svou naději. I drobty padají od stolů pánů, aby se jimi nasytili ti, kteří žijí v nižších sférách. Alespoň o drobet tedy prosí Ježíše, aby jí ho dal. Podle této víry je i odměněna. Vrací se domů s ujištěním, že její dcera je v pořádku a záhy se o tom na vlastní oči přesvědčuje. Byla ochotná naslouchat Ježíšovi, i když slova, která říkal se nepřijímala lehce. Odkazovala na její postavení a nemusíme v nich hledat v duchu současných trendů rasistický podtext. Kolikrát žehráme na psí život, kolikrát říkáme, že po nás ani pes neštěkne, kolikrát jsme biti jako psi. Ve všech těchto úslovích figurují psi v rovině negativní a této rovině se nebráníme – vypovídá něco navýsost pravdivého o povaze našeho lidství, které už před tisíci lety člověk nerozlučně spojil s psím plemenem. Při veškerém negativním úsudku však člověk psa povýšil na svého nejvěrnějšího přítele a o jeho lásku nepřestává, alespoň ve své většině, usilovat. Tím určujícím ve vztahu člověk-pes, je poslušnost. Čím větší je míra psí poslušnosti, o to více stoupá v očích svého pána. Syrofenická žena takové poslušnosti i „psí“oddanosti byla schopná, proto byla po zásluze odměněna. Máme-li se přidržet řeči tohoto biblického příběhu, potom děti – či ztracené ovce, jak uvádí evangelista Matouš, tak poslušné nebyly. Ježíšova pomoc byla z jejich strany odmítnuta. V tom okamžiku se Kristovi žáci vydávají do celého světa, aby všem dosvědčovali Boží lásku, která se v Ježíši Kristu odehrála. Své psí životy žijeme každý z nás. Aby to nebyl život „pod psa“ naučme se správně naslouchat „hlasu svého Pána“.

Amen.

Kázání o XVI. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 28.9.2003