Kristův dotek

Sk 2, 14a, 22-32
1Pt 1, 3-9
ev. Jn 20, 19-31

B+S,

výpověď o dvojím zjevení Ježíše Krista učedníkům v Jeruzalémě je bezprostředním pokračováním Mariiny zkušenosti setkání se Vzkříšeným, který ji oslovil, ve chvíli, kdy se skláněla nad prázdným hrobem. Hovořil jsem minule v této souvislosti o Kristově doteku, který rozptýlil Mariino nepochopení toho, s kým se to vlastně setkala. Bylo to Kristovo oslovení, které ztrhlo z jejích očí závoj, pro který si neuvědomila, že to není zahradník s kým hovoří, ale živý Ježíš, který byl vzkříšen. Je to dotyk samotného Krista, který nevěřícího člověka přivádí do života víry. Závěrem svého setkání s Marií říká Ježíš, aby se ho nedotýkala, protože dosud nevystoupil k Otci. Namísto toho má jít k učedníkům a sdělit jim svoji zkušenost se Vzkříšeným i to, že se vrací zpátky k Otci. Nemůžeme pominout skutečnost, že je to právě dotyk – několikrát zmiňovaný, který v Janových zprávách o Vzkříšení hraje důležitou roli. V setkání s učedníkem Tomášem dochází k obdobné situaci jako v předcházejícím zjevení se Marii v zahradě. Když se Ježíš poprvé zjevuje učedníkům, Tomáš u toho není. Víme, že se to stalo ve stejný den ale večer, tedy zcela určitě už v době, kdy Marie učedníkům podala svoje svědectví o Kristově zmrtvýchvstání. Možná právě její zkušenost byla důvodem k tomu, aby se zbývající učedníci opět společně shromáždili, i když strach před Židy je ani v tomto místě za zamčenými dveřmi neopustil. Je jenom domněnka, že jejich shromáždění proběhlo na tom samém místě, kde se před tím konala poslední večeře s Ježíšem a že i nyní učedníci lámali chléb a pili víno na jeho památku. Spíše důkladně zvažovali Mariina slova ale i očitá svědectví Petra a Jana o hrobu, který byl skutečně prázdný. Snad si můžeme jejich schůzku představit jako „válečnou poradu“ na které si chtějí stanovit další postup a zrekapitulovat právě prožité vzrušené události. Petr s Janem vypovídají o tom, jak v hrobě nalezli lněná plátna a svinutý šátek, Jan na základě toho říká, že uvěřil, jiní zase připomínají, co jim dopoledne sdělila Marie. Atmosféra je jistě zjitřená a učedníky stále zahaluje stín strachu, zmatku a pochybností. Když tu náhle Ježíš stojí uprostřed nich a říká: „Pokoj vám.“ Kristovým příchodem jsou všechny obavy zažehnány a místo je naplněno radostí. Učedníci se radují, že opět vidí svého Pána. Poznávají, že je to skutečně on, vždyť vidí i jeho probodnuté ruce, nohy i bok. Teprve toto večerní setkání za zavřenými dveřmi s Ježíšem z nich činí věřící a opět to je Kristova zásluha a jeho dotyk, který v nich tuto víru probouzí. S Ježíšem vstupuje do jejich zmatků pokoj, smíření, radost i láska. Apoštolské konkláve – uzavřené společenství s klíčem uvnitř, je prazákladem budoucí církve, která se právě tady rodí. Oni se stanou těmi, kteří ponesou víru v Krista do všech známých končin tehdejšího světa a od nich se začne zprvu jednoduše, později složitě strukturovat Kristova církev na zemi. Jistotu svého poslání pramenící ze setkání se Vzkříšeným a živým Ježíšem obdrželi právě tady. Je to on, který je s přáním pokoje zároveň posílá na cestu a přesně podle svých zaslíbení je na tuto cestu i vybavuje. Evangelista to vyjadřuje tak, že po slovech poslání na ně Ježíš dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého“. Dechem Vzkříšeného Krista je Duch svatý, který se nyní vlévá do učedníků. Jak podobná je tato událost s líčením evangelisty Lukáše o tom, co se stalo učedníkům během jeruzalémských Letnic. Je dokonce tak podobná, že můžeme po právu myslet, že se jedná o tu samou věc: církev se Kristovou mocí zrodila za zavřenými dveřmi, které jistota víry otevřela slavně dokořán. Ježíšovo dechnutí má stejnou oživující moc, jako když v biblickém příběhu o stvoření člověka přistupuje Bůh k neživé hlíně, aby do ní svým dechem vložil život. A tak, stejně jako na samotném začátku Janova evangelia nelze přehlédnout jeho odkaz a spojitost s knihou počátku Genesis, i závěr svého díla Jan spojuje s první biblickou knihou a svojí myšlenku tak uzavírá: Ježíš v naprosté jednotě s Bohem člověka znovu obnovuje k Božímu obrazu. Je to cesta zpátky k samotným kořenům pravého lidství, pro které byl člověk Bohem zamýšlen a stvořen. Ústředním Janovým poselstvím je „znovuzrození“, které s Ježíšem vstupuje jako nový rozměr do života věřícího člověka.

Tomáš však v tento čas s ostatními učedníky není. Neúčastnil se konkláve a tak je odkázán jenom na to, co mu později jeho přátelé sdělí: „Viděli jsme Pána.“ Tomáš je tak v podobné situaci, jako předtím učedníci, když slyšeli Mariino svědectví. I ona mluvila stejně jako nyní oni a podobně i Tomáš stále ještě nevěří a chce se přesvědčit sám – nejenom na vlastní oči, ale chce vložit i své ruce do Ježíšových ran, chce se ho dotknout, a teprve potom uvěří. Jeho reakce je pochopitelná, odráží výsostně lidskou zkušenost, stejnou, jakou měli i jeho přátelé. I oni prošli strachem, nedůvěrou a pochybností. Následně na to je Tomáš Kristem osloven. Je dokonce vyzván, aby vložil ruce do jeho ran. Ten dotyk však už není v tu chvíli potřeba. Tomáš věří, protože to byl Vzkříšený Kristus, který se ho dotknul jako první. Proto o něm může vyznat spolu s ostatními, že Kristus je jeho Pánem i Bohem. Na příběhu Tomášově je také ukázána lidská pošetilost, ve které tak často pro svoji víru požadujeme důkazy. Skutečná víra je však bez důkazů. Není naším dotekem do Kristových ran, ale dotekem Kristových probodených rukou do ran našich.

Amen.

Kázání o I. neděli po velikonocích v neděli 3.4.2005 v Husově sboru ve Vršovicích.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.