O smyslu oběti

Gn 22, 1-14
Ř 6, 12-23
ev. Mt 10, 40-42

B+S,
málokterý z biblických příběhů je tak obtížně přenositelný do současnosti, jako ten starozákonní z knihy Genesis o Abrahamově obětování jediného syna Izáka. Pro zvýšenou míru drastičnosti bývá dokonce i častokrát vyřazován z biblických dějeprav a obrázkových knížek pro děti. Důvodem jeho vyřazení však může být pro teology, kazatele i učitele obtížně zdůvodnitelná obhajitelnost Abrahamova chování vůči bezbrannému dítěti. Kdybychom chtěli událost vytrhnout z daného biblického kontextu a situovat ji do naší doby a společnosti, patrně jediná realistická interpretace pohnutek Abrahamova chování vůči vlastnímu, vymodlenému a jedinému potomku, by bylo zdůvodnění, že se Abraham musel zbláznit: že zešílel, podlehl jakýmsi vnitřním hlasům, které ho přesvědčily o tom, že je dobré, aby usmrtil svého syna. Tento psychiatrický případ by se nejspíš stal smutným obsahem novinových zpráv o tragédiích, o nichž se čas od času dovídáme v rubrice „černá kronika“. A i kdyby bylo vyústění příběhu stejné jako v bibli – to znamená, že by syn rozhodnutí svého otce ho zabít přežil, i potom by byl nutně Abraham či jak by se dnes takový otec jmenoval, středem zájmu vyšetřování kriminalistů, řešících závažné trestní delikty, protože, alespoň podle biblického svědectví, veškerá skutková podstata přípravy trestného činu úmyslného zabití – tedy vraždy, byla v daném případě naplněna. Otec vedoucí syna na porážku a v ruce přitom třímající vražednou zbraň – obětní nůž, by se stal děsivou noční můrou béčkových hororů i účinným strašákem neposlušných dětí. Ale dost fantazírování, k tomu nás bible nemá vést. Jak tedy správně porozumět tomuto tíživému biblickému příběhu, který se vzpírá našemu chápání a realistickému zdůvodnění? Lze vůbec něco pozitivního říci na Abrahamovu obhajobu, když zjevně svého syna vystavil tíživému traumatu a při jeho plném vědomí mu navodil pocit, že mu vlastní otec chce nožem rozpárat vnitřnosti? Jaké to muselo zanechat v osobnosti malého Izáka psychické následky? Abraham nejednal ani v afektu, ani nebyl jeho skutek důsledkem náhlého stresu. Svůj záměr pečlivě naplánoval, obstaral veškeré potřebné vybavení pro jeho realizaci a zásahu případných svědků se rafinovaně vyhnul podáním lživých informací. Jak je možné, že i nadále je na Abrahama nahlíženo nikoliv jako na zločince, nýbrž hrdinu víry, praotce a člověka, který stojí u kořenů tří světových náboženství? Důvod je vlastně prostý. Abrahamův záměr obětovat Izáka je událost nepřenositelná, nelze ji vyjmout z jejího biblického zakotvení, nelze ji vyabstrahovat, není jakousi imaginární modelovou situaci, která se může kdykoliv, kdekoliv a komukoliv z nás stát. Kdyby tomu tak bylo, museli bychom přiznat, že vyznáváme náboženství, které adoruje vrahy a důvody jejich vražedných pohnutek zdůvodňuje z hlediska náboženského. Přitom jde v Abrahamově příběhu o pravý opak. Podle tradičního a nejvíce rozšířeného výkladu je na Abrahamovi oceňovaná jeho naprostá poslušnost, která není zpochybněná ani nejvyšším možným nárokem, který vůči němu Bůh vznese: podle tohoto výkladu Abraham prochází zkouškou, ve které se má Bůh přesvědčit, kam až sahá poslušnost jeho služebníka. Bůh dá Abrahamovi syna zaslíbení, ale vzápětí ho vystaví situaci, kdy se má Abraham tohoto syna vzdát tak, že jej vlastní rukou usmrtí ve jménu neznámého Boha, kterého vyznává. Abraham je proto příkladem víry, protože je schopen i té největší oběti. Takový výklad se dobře poslouchá, jednotlivé aspekty do sebe logicky zapadají, co se však vytrácí, je jakákoliv absence citu. Jaký to je zvláštní Bůh, když po otci žádá, aby zabil svého jediného syna? Jaký je to zvláštní otec, když nevysloví jakoukoliv pochybnost a jenom trpně plní příkazy božstva, kterému uvěřil? Cožpak právě absence sebemenších pochybností není naopak přesvědčivým důkazem Abrahamovi naprosté mravní otrlosti? Abrahamova poslušnost až za hrob – ovšem až za hrob vlastního syna je poslušností bez lásky k vlastní krvi. Dýchá z ní fanatismus, který tak často i dnes kritizujeme u náboženských radikálů, kteří v Božím zájmu obětují nejenom vlastí životy, ale i životy druhých lidí v přesvědčení, že tím naplňují Boží vůli. A tak zjišťujeme, že podle tohoto výkladu je Abraham vlastně i praotcem všech teroristů a fanatických náboženských aktivistů, kteří v Božím jménu rozhodují, kdo zaslouží život a kdo smrt. Druhý – méně známý židovský výklad této pasáže říká, že Abrahamův příběh je v bibli z docela jiného důvodu: „Aby svět do konce věků viděl, že když někdo prohlašuje: Zabil jsem ve jménu Boha, je lhář!“ Teprve s tímto předpokladem správně porozumíme Abrahamovu temnému příběhu. Jeho smysl je očišťující, spásný i didaktický. Říká nám, že vražda v Božím jménu je nesmysl. Není Boží vůlí, abychom se stali pro druhé smrtícími nástroji, abychom druhé v Božím jménu utlačovali a omezovali je na jejich právech. Bohu si takové oběti protiví a nepřijímá je, stejně jako krev Ábelova byla obžalobou vraha Kaina. Smyslem naší existence není obětovat druhé nějaké vyšší boží pravdě, nýbrž jednou provždy žít z oběti toho, který sám sebe zmařil, aby náš život byl zachráněn. Beran, který uvízl v křoví je pro nás křesťany předobrazem Kristovým. Na místo obětního zvířete, na místo obětovaného člověka pokládá Bůh v Ježíši Kristu sám sebe. Ten správný Boží tichý a jemný hlas v člověku nikdy nevede k útlaku nad rámce nutné obrany. Je výzvou, abychom se víc spoléhali na Krista a v jeho oběti nacházeli sílu do dalšího života.

Amen.

Kázání o VI. neděli po velikonocích 8.5.2005 v Husově sboru ve Vršovicích v den památky 60. výročí konce II. světové války

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.