Podobenství o dvou stavitelích

Gn 8, 13-21
Ř 3, 21-31
ev. Mt 7, 21-29

B+S,

prastarý příběh o muži jménem Noe z prvních stránek Starého zákona a Ježíšovo podobenství o dvou stavitelích ze samotného závěru Horského kázání spojuje ta samá otázka: jak se člověk může zachránit před Boží tváří? Co je tou mocí, která všelijak děravé bárky našich životů může bezpečně převést přes všechna úskalí a hlubiny až do přístavů věčnosti? Je to otázka, společná snad všem náboženstvím a duchovním proudům světa: může se člověk nějak přičinit na své spáse? Co dělat, abych byl od Boha přijat a čeho se naopak mám vyvarovat? Tímto věčným lidským tématem se bible zabývá od první do poslední stránky. Vlastně ani neexistuje ve víře jednotlivců otázka, která by mohla být důležitější. Jak je to možné? ptali se učedníci Ježíše. Jak se to může stát? ptala se v jiné situaci Marie anděla, avšak i v této otázce byla ukryta lidská nejistota tváří v tvář Božímu majestátu. Ježíš přináší jedinečnou odpověď na otázku po spáse svým životem. Jako moralista i učitel je těžko pochopitelný, protože jeho nároky jsou neúměrně vysoké. Znát jenom jeho slova by člověka svádělo k pokušení považovat ho za blázna, že slova jím vyřčená ani nemohl myslet vážně. My však kromě slov známe i historii jeho života. Právě v Kristově žití naprosto zřetelně rozpoznáváme, jaký je skutečný smysl a význam jeho slov, které se tak často mohou zdát pouhými náboženskými floskulemi tak zoufale nepraktickými ve světě, který obýváme. Kristův život je tím nejvyšším a nejdokonalejším znázorněním toho, co říkal a k čemu nás, jako své vyznavače vedl. Kristus svým životem říká: jde to, ale bez Boží moci je všechno snažení marné. Tím, co přivádí do života není sebelepší lidský skutek ani nejvznešenější moudré slovo, ale Boží moc, které se člověk poddá a stane se jejím nástrojem. Jedno od druhého je neoddělitelné. V jednotě slov a činů, ale také v jednotě skutků z víry a v spolehnutí se na nejvyšší moc shůry je cesta k záchraně. Proto své Horské kázání zakončuje Ježíš podobenstvím o dvou mužích stavitelích, z nichž každý svůj příbytek budoval na jiném základu. Podívejme se však nejprve na první z citovaných biblických příběhů – příběh praotce Noe. Podle známého myticky zarámovaného vyprávění z prvních stránek bible nemohl už déle Bůh pohlížet na to, co se děje na zemi za nepravosti. Pojal tedy úmysl smést z povrchu země veškerý život. Zdá se to být tvrdý a bezprecedentní soud, ve kterém chce tvůrce popřít svůj výtvor, ale mějme na paměti, že slovo o soudu jde i v případě tohoto biblického textu ruku v ruce se slovem o milosti. Tím kdo tuto milost v Božích očích nalezl, byl spravedlivý Noe. Poselství textu je ukryto v jistotě víry v Boží milost. Bůh sice vyhlašuje soud. Tento soud jde napříč celým světem a zasahuje všechny sféry lidské společnosti a dotýká se všech aspektů našeho života. Je bolestivý, protože soud není jenom časem bilance, ale i časem ztrát. Přesto má konečné slovo milost, a nikoliv zatracení. Bůh hovoří o tom, že vyhladí veškerý život, ale zároveň se přiklání k Noemovi a nabízí mu řešení jak z nastalé situace vyjít tak, aby zachránil nejenom sebe, ale i svoji rodinu a svým přičiněním i veškerý život na zemi, který Bůh pojal za úmysl zničit. Boží soud nad zemí dosvědčený v biblickém příběhu o potopě je pro Noeho zároveň novým počátkem. A nejenom pro něj. Celé stvoření dostává novou šanci. Znovu slyšíme slova o požehnání, o rozmnožení a osídlení země. Všechno začíná nanovo, avšak původní konstatování, že každý tvor lidského srdce je od mládí zlý, zůstává nezměněn. Protipólem lidské zloby je stejně dlouho a troufám si říci že i déle trvající Boží láska. Tato láska však musí být přijímána ze strany člověka jako vážná nabídka. Noe se nemohl pouze spolehnout na to, že ho Bůh nakonec stejně zachrání. Na Boží zavolání zareagoval konkrétním skutkem. Uvěřil Božímu slovu a dal se do díla, které nakonec vedlo k jeho záchraně. Kdyby jenom trpně doufal, že všechno nějak dopadne a Pán Bůh mu sám projde tu správnou cestu, nikdy by z potopy nevyšel živ. A právě v tom se dostáváme na společnou rovinu s Ježíšovým dvojpodobenstvím o muži rozumném a pošetilém. Nestačí jenom slyšet a spolehnout se: je stejně důležité jednat. Podobenství o dvou stavitelích předcházejí neméně známá slova: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebi.“ Přihlásit se k Ježíšovi je sice cestou k záchraně, je to však cesta falešná, pokud po ní kráčíme v rozporu s Boží vůlí, protože Otec i Syn jsou spolu zajedno. Nelze Krista vyznávat a zároveň konat skutky, které jsou v rozporu s Božím přáním. Pak jsme to mi sami, kteří svoji víru popíráme a stavíme se mezi Boží nepřátele. Rozvážný muž z Ježíšova podobenství slyšel slovo a zařídil se podle něj. Svůj dům tak vystavěl na skále. V okamžiku, kdy se na něj obořila bouře jeho stavba tento nápor ustála. Oproti tomu pošetilec slyší, ale nečiní nebo činí jinak – v rozporu s tím, co je správné v Božích očích: podobá se staviteli, který zakládá stavbu na písku. Základní charakteristikou křesťanského vyznávání má být jednota slov a činů. V správné rovnováze mezi nimi nacházíme i odpověď na to, jak může být člověk spasen? Co mě zachrání? Nic jiného, než Boží milost to není, ale ty, Noe, jdi, a postav si archu protože už začíná poprchávat!

Amen.

Kázání o II. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 29. května 2005