Víra kananejské ženy

Gn 45, 1-9
Ř 11, 25-32
ev. Mt 15, 21-28

B+S,
příběh kananejské ženy, která pro nemoc své dcery nepřestává ani po několikerém odmítnutí na Ježíše naléhat aby ji uzdravil, zůstává v paměti posluchačů povětšinou z důvodů pro někoho překvapivé tvrdosti, s jakou Ježíš své odmítnutí formuloval. Ta žena jistě byla v tíživé osobní situaci: měla těžce nemocnou dceru. Evangelista o nemocné hovoří, že byla zle posedlá. O jakou formu onemocnění či postižení se jednalo nevíme. Můžeme se jenom domnívat, že onemocnění bylo rázu psychického. V dnešní době u zdravé populace setkání s takovouto skutečností vyvolává přinejmenším soucit a lítost nad tragédií údělu lidí, kteří se ve svých rodinách musí s touto situací dnes a denně vypořádávat. Dalšími pocity vedle překvapení je i bezradnost, ve které často z neznalosti přiznáváme, že my bychom podobnou formu postižení nebyli schopni unést. To všechno jsou však jenom prvotní a nepříliš důležité pocity, které nás náhle napadají, jsme-li z ničeho nic s touto situací konfrontováni tváří v tvář. I z těchto důvodů dnešní člověk dobře rozumí naléhavosti matky takto nemocné dcery, která poslední naději týkající se dceřina zdravotního stavu vkládá do Ježíše, který přece už tolikrát pomohl zástupům podobně těžce nemocných lidí. Snad něco z té pomoci ještě zbylo pro její dceru, doufá nešťastná žena a nepřestává proto na Ježíše naléhat. Podobně by se nejspíš chovala každá matka, které záleží na zdraví jejího dítěte. A jestliže dobře rozumíme pohnutkám, které ženu vedly k tomuto jednání, o to méně chápeme strohost Ježíšovy odpovědi. Troufnul by si snad někdo z nás v takové situaci přirovnávat nešťastnou ženu ke psu či štěněti? Jasně cítíme, že tady něco zásadního nehraje. Žena za Ježíšem nepřichází z vypočítavosti, nejde ani kvůli sobě a svému prospěchu, ale záleží jí na její nemocné dceři. Copak Ježíš nebyl schopen odhadnout a správně vyhodnotit situaci a proč nezvolil jiný přístup, takový, který by více podtrhnul jeho láskyplnost k druhým lidem a touhu pomoci jim jak nejvíce je to možné? Ten nesoulad, který jasně musí vnímat každý, kdo čte evangelium bez jakýchkoliv teologizujících příkras a v plné otevřenosti nás musí uhodit doslova mezi oči. Proto tam taky je, jak jsem přesvědčen, a i toto svědectví takřka shodně uváděné Matoušem i Markem, je pro mě dokladem Ježíšovy naprosté výjimečnosti, která stojí za mým vyznáním, že Ježíš je víc než člověk, že Ježíš je Vtělený Bůh. Žádný jiný člověk by si totiž nemohl dovolit takovou větu vyslovit tváří v tvář matce postiženého dítěte, aniž by se tím nevystavil spravedlivému odsouzení a hněvu nad někým, kdo postrádá jakoukoliv špetku taktu a porozumění s bolestí druhého člověka. Zkuste sami sebe promítnout do takové situace a nejspíš budete cítit již zmíněnou bezradnost, soucit, snažili byste se ženu povzbudit, utěšit, dát naději. Pokud byste byli na pozici lékařů, bude vaše řeč i pomoc obsahovat jasná stanoviska a postupy, které by mohly vést alespoň k částečné stabilizaci zdravotního stavu nemocného. Copak by někoho jiného, nežli blázna napadlo v takové tíživé situaci přirovnávat toho, kdo žádá o pomoc ke psu? A jděte ve svých představách dál… Jak by vám bylo, kdyby vás takovým přízviskem počastoval váš lékař v ordinaci, právě ve chvíli, kdybyste se mu svěřovali se svými zdravotními obtížemi? A možná by to někdo sám u sebe byl schopen unést, ale měl by takovou sílu i pokud by se jednalo o těžce nemocné dítě? To je ten zásadní nesoulad, o kterém jsem mluvil, že nás musí vždy znovu a znovu překvapit na tomto krátkém, o to více však známém výseku biblického textu. Ježíš se v něm podle našich měřítek chová nestandardně. Ta nestandardnost může být pochopena skutečně jenom dvojím způsobem. Buď je Ježíš povýšeným tupcem a bláznem, který je schopen druhé lidi v okamžiku zdeptat z jakýchkoliv důvodů, které zrovna přijdou na mysl jeho chorobnému mozku, anebo je naopak tím, který má tak velikou moc nad životy druhých lidí, že je schopen zcela zásadně změnit jejich směřování a nejenom ukázat směr k dobré budoucnosti, ale k onomu dobru člověka i přenést. A právě v tomto dvojím pohledu na Ježíše se skrývá klíč k pochopení tohoto obtížně stravitelného biblického textu, u kterého máme pocit, že Ježíš poněkud vystoupil ze své role. Naopak – on v ní o to víc zůstává. Ježíš k pohanské ženě hovoří s plnou Boží autoritou. Nenechává se vláčet soucitem, netopí se v pocitech bezradnosti jako my, když vidíme postiženého bez vyhlídek na zlepšení jeho zdravotního stavu. O ženě ví všechno, stejně jako všechno ví i o její nemocné dceři. V tu chvíli k ní Ježíš nehovoří jako člověk, ale jako Bůh. Jenom ten má totiž právo na to učinit postižení člověka situací, ve které se má odhalit hloubka jeho víry i míra závislosti na Boží pomoci. Přesně to Ježíš činí s kananejskou ženou. V několikerém odmítnutí musí žena svou víru obhájit a zachovat, protože v setkání s Ježíšem jí oslovil ten největší nárok a do jejího života vstoupila ta největší výzva, která se může člověku přihodit. Ježíš skrze toto setkání nezachraňuje jenom aktuálně nemocné dítě prosící matky. Záchrana se vztahuje i na ní samotnou a zprostředkovaně i na každého, kdo ačkoliv je z pohanů, je schopen přijmout Ježíše do svého srdce jako toho, který dává život i vysvobození ze závislostí, které nás vposledku přivádějí k špatnému. A napadá mě ještě jedno přirovnání: tváří v tvář Ježíšově svatosti bychom se každý měli cítit jako spráskaný pes. Pes, který však přesto oddaně klečí u nohou a naslouchá hlasu svého pána.

Amen.

Kázání v Husově sboru ve Vršovicích o XIII. neděli po svatém Duchu 14.8.2005