Ježíšovo slovo o dobrém pastýři

Ez 34, 11-12
1J 3, 16-24
ev. Jn 10, 1-18

B+S,

Ježíšovo slovo o dobrém pastýři z desáté kapitoly Janova evangelia bývá označováno za symbolickou řeč. Nejedná se o podobenství v pravém slova smyslu, i když v mnohém nám podobenství nebo alegorii může připomínat. Najdeme tu vedle sebe pojmy jako ovčinec, ovce, pastýř, dveře, vrátný a další. Co slovo to symbol. Ježíš svou řečí vědomě navazuje na bohatou historii svého národa, na jehož počátku byly právě pastevecké kmeny kočovných nomádů, kteří s praotcem Abrahamem poprvé vstoupily na území, o kterém věřily že pro ně nese pečeť Boží lásky. Dnes spolu s tradicí církve rozumíme této Ježíšově řeči jako obrazu Kristovy pospolitosti v tomto světě, ale nepředbíhejme v našem výkladu a nenechme se hned zkraje ovlivnit tím, že už dopředu víme, o čem to všechno je. Jan jako evangelista symbolů staví své vykladače před poměrně obtížný úkol: jak vyložit jejich řeč, pokud k jejich celistvosti podstatné části chybí anebo jsou možné různé varianty? Symbolonem rozuměl antický svět zlomek pečeti, která byla rozdělena mezi více držitelů. Ti se mezi sebou domlouvali tak, že kousky pečetě, které měli ve vlastnictví, dali k sobě a z výsledného harmonického uspořádání – spojení toho, co bylo dřív rozdělené, navázali mezi sebou společnou řeč anebo objevili významné poselství. Stejným způsobem můžeme i dnes přistupovat k poselství biblických textů, které jsou plné, a u Jana ve zvlášť veliké míře, symbolů. Uvažujme tak, že se nám dostávají do rukou zlomky pečetě, malé střípky velkolepého poselství o budoucí jednotě, máme je sice v rukou: jsme jejich držiteli a vlastníky, ale porozumíme jim až v okamžiku správného složení, tedy když se sejdeme s dalšími a dalšími držiteli pečetí, až potom, co budeme schopni své zlomky vyložit na stůl a ve společném hledání a rozhovoru najít hledanou a toužebně vyhlíženou jednotu. Existence a smysl církve je postaven právě na principu vzájemného sdílení. Před Bohem sice vystupujeme každý z nás individuálně, sám za sebe, přesto k němu přicházíme a poznáváme ho v rámci společenství. Když přemýšlím o Posledním soudu, nepřichází mi na mysl představa veliké soudní dvorany, kde vedle soudce, poroty, obhájců a žalobců je ještě početný zástup diváků a dalších přihližitelů, kteří se zájmem budou sledovat, jak nad námi Hospodin vynese svůj ortel. Moje, možná naivní a dětinská představa soudu je taková, že to bude čas, ve kterém v naprosté samotě sami se sebou budeme stát před Hospodinem, podobně jako kdysi Abraham, když musel z Božích úst vyslechnout soud nad Sodomou. Do té doby nás však Bůh staví do konkrétních společenství: do naší rodiny, pracovního kolektivu, družstva vlastníků v domě, kde bydlíme, do pospolitosti národa, ve kterém jsme se narodili a do desítek a stovek dalších společenských vazeb, ve kterých vězíme a svojí zapojeností do nich je spoluutváříme. Podobným společenstvím je i církev jako místo, ve kterém bychom měli mít po ruce svůj zlomek pečeti připravený k tomu, abychom jej ukázali před ostatními a spolu s nimi hledali odpověď na otázku po tom, co vlastně tento můj zlomek na díle církve znamená. Pro koho jsem já tím chybějícím dílkem, abych přispěl do mozaiky jeho víry? Jaký výklad sebou přináším já: konkrétní člověk na konkrétním místě?

Moje děti mají rády puzzle. Dlouhé minuty jsou schopny strávit ve vytrvalém skládáním jednoho dílku ke druhému, aby byly následně za svoji trpělivost při obracení a zkoumání těch malých nicotných částeček odměněny výsledným obrazem. Začínaly s jednoduchými skládankami o počtu deseti dvanácti dílků, postupně si začínají troufat na složitější obrazce o desítkách částí a jsem přesvědčen o tom, že jednou přijde čas i na puzzle, který zůstává prozatím nerozbalené v mé farní kanceláři: Michelangelovo stvoření člověka jako nástěnná malba ze stropu Sixtinské kaple o tisíci kusech. Na to si zatím netroufám ani já, ale snad se do toho někdy v budoucnu se svými potomky pustím. Podobně i církev má být prostorem, kde nacházíme chybějící dílky do mozaiky naší víry. Velice často těm tvarům a symbolům nebudeme rozumět, nepůjdou a nejdou nám dohromady, lámeme si hlavu, jak je možné něco takového poskládat a až po čase z Boží milosti zjišťujeme, že to všechno má svůj smysl a velkolepý záměr, dávno určený a vykreslený, který jenom čekal na to, až ho s pomocí druhých poskládáme, nám vyvstane před očima. To je pro mě největší argument na otázku po smyslu církve. Jde sice také skládat v tichosti a osamění, je to však mnohem a mnohem náročnější a navíc mám dojem, že některé chybějící díly sami stejně nikdy nesložíme.

Autor prvního listu Janova si všímá úzké provázanosti mezi Boží láskou a praktickým soucitem a pomocí druhému člověku, který je v nouzi. Boží láska nemůže zůstávat v někom, kdo se bez soucitu odvrátí od toho, který na jeho pomoc očekává. Jak podobné je toto apoštolské slovo s Ježíšovým podobenstvím o milosrdném Samařanu. Zase dva kousky pečetě, které vzájemným spojením dávají výslednou harmonii. Ale nejde zdaleka jenom o biblické verše. Víc jde o podstatu věci. Samařan a zbitý člověk byly dvěma kousky pečetě, symboly Boží lásky, která se ukázala ve chvíli, kdy se ti dva dali dohromady. Podobně jako ten, který v nouzi pomůže svému bratrovi namísto toho, aby se od něj bez soucitu odvrátil. A jak je to v Ježíšově řeči o dobrém pastýři? Těch symbolů v ní je příliš a mně už zbývá jeden jediný odstavec do konce mého kázání. Omezím se proto jenom na ty dva hlavní činitele: ovce a pastýř. Jak krásně to zapadá do sebe. Ovce následuje svého pastýře, on ji volá jejím jménem a vyvádí ji. Dva kousky pečetě, které se našly: jeden patří ke druhému: jsou znamením Boží lásky, se kterou Hospodin až do konce našich dnů na nás nepřestává v Ježíši Kristu čekat.

Amen.

Kázání o III. neděli po velikonocích v Husově sboru ve Vršovicích 7.5.2006