Bože, zjevil jsem tvé jméno lidem

Iz 2, 17-18
1J 5, 9-15
ev. Jn 17, 6-19

B+S,
podle tradice všech evangelií se Ježíš vpředvečer své smrti modlil. Modlitbu v Getsemanské zahradě zmiňují první tři evangelisté a dokonce z ní i vybrané úseky ve svých evangeliích zachycují. V Janově podání je Ježíšova modlitba uvedena v celistvé podobě a bývá označována jako modlitba z učedníky, nebo také „velekněžská“ modlitba. Ať už si tuto modlitbu troufneme ztotožnit v její doslovné podobě s tou, kterou Ježíš pronesl v Getsemanské zahradě nebo ne, zůstává zde pro nás důležité svědectví o významu nejenom přímluvných modliteb za druhé, ale stejně tak se jedná o významné biblické sdělení o povaze Ježíšova poslání a také o smyslu modlitby vůbec. Modlitba židovského velekněze ve svatostánku měla smírčí charakter. Byla pronášena zástupně za celé společenství lidu Izraele, který se skrze svého nejvýše postaveného chrámového služebníka stavěl před Boží tváří. Jeho modlitba byla svědectvím o pokračující Boží milosti i stále platném zaslíbení, kterého se vyvolenému ostatku dostalo v uzavření smlouvy mezi ním a Bohem. Již z těch několika málo načrtnutých myšlenek vyplývá jeden z důležitých rysů modlitby: a sice, že modlitba má také neméně důležitý svědecký charakter. Není jenom naším vnitřním dialogem s Bohem, není jenom poutem, ve kterém svoji víru znovu vážeme k jejímu zdroji, není jenom výčtem našich přání či zmarněných šancí, které Bohu předkládáme s doufáním, že se toho všeho znovu ujme a nějak to přetaví: to všechno a mnohem víc může být v modlitbě obsaženo, vedle toho však také platí, že modlitba je i nejvlastnějším a nejpřirozenějším svědectvím o víře. Tím, že se modlím dávám najevo, že se stavím pod autoritu, která mě přesahuje, že někde mimo mne samotného i mimo tento svět hledám odpovědi na otázky, které mě tíží. Z vlastní zkušenosti vím, jak náročná někdy může být pravidelná modlitba před jídlem, zvlášť v prostředí nenáboženském, kde jste vystaveni podezřívavým pohledům, úsměškům, někdy i pohrdání. Ale i v prostředí vlastní rodiny se můžete ve své touze pomodlit se před jídlem vystavit četným komplikacím: děti, případně další strávníci včetně vás jsou hladoví, netrpěliví, nesoustředění. Přesto jsem přesvědčen o tom, že i taková někdy těžko i za protichůdných okolností vyzískávaná modlitba má svůj smysl: právě ve svědectví, že to, co přijímám není samozřejmé a že Boha respektuji jako dárce všech věcí. Podobně je to i s pravidelnou denní či týdenní modlitbou. Mám s ní někdy problémy a v hluku světa se často nechávám přehlušovat jinými věcmi, namísto toho, abych hledal usoustředění na toho, který naše modlitby nepotřebuje, ví dopředu za co se chceme modlit a nikdy nemůžeme přijít s něčím novým a neotřelým, čím bychom mohli Boha překvapit či konsternovat. I když se modlíme k Bohu, nemodlíme se pro Boha, ale pro sebe, či spíš za sebe a za druhé. Modlitba je náročným procesem vnitřního usebrání se, ve kterém je zbytečné na Boha vkládat záplavu slov, jako spíš hledat Boží slova a jeho svědectví v nás samotných, v událostech, které jsme prožili, v tom, co očekáváme. Bůh naší modlitbu nepotřebuje, žádná forma jeho závislosti na ní či na nás neexistuje, přesto čeká, kdy s ním onen dialog navážeme a budeme ochotni své starosti, svá trápení, svoje touhy, bolesti i radosti vložit na něj, protože mu na nás záleží. Ježíš se těsně před svým zatčením a následnou cestou bolesti modlí za své učedníky. Je to modlitba, ve které je shrnuto jeho životní dílo a je to modlitba na svědectví o tom, co Bůh v jeho životě učinil. Ježíš v ní říká: „Bože, zjevil jsem tvé jméno lidem.“ Boží jméno zůstávalo od nejdávnějších dějin židovského lidu tajemné, jinde v bibli se říká dokonce, že podivuhodné. Jednou za rok ho v jeho fonetické podobě vyslovoval velekněz v jeruzalémském chrámu a židé měli z Božího jména takový respekt, že namísto aby jej při četbě vyslovovali, uchylovali se k různým jiným opisům. Toto podivuhodné jméno, sdělené kdysi z hořícího keře Mojžíšovi: „Jsem, který jsem,“ nyní sděluje pravý velekněz Ježíš Kristus svěřenému lidu. Neříká je všem, to znamená, že doba všeobecné známosti Božího jména ještě nenastala. Sděluje ho vybranému zástupu těch, které ze světa vybral. Podobně, jako při slavnostním obřadu v jeruzalémském chrámu, kdy každoročně Boží jméno zaznívalo také nebyl přítomen celý Izrael, ale jenom vybraná část lidu. Podobně Kristus plní svoji velekněžskou roli, ale podle Božího určení ještě zdaleka ne pro všechny. Pro ty, kteří v něho uvěří a nechají se pokřtít do jeho jména. Oním opisem Božího podivuhodného jména, tím tajemstvím od věků skrytém v Bohu, je on sám. Podle dobového, nicméně stále platného úzu je svědectví prokazatelné, pokud je doloženo od více osob, z více stran. Bůh je však s jakoukoliv další stranou nesouměřitelný, nelze ho dokázat ničím jiným, nežli jím samotným. Proto když hovoří Bůh o povaze svého bytí, říká: Jsem, který Jsem, nikoliv Jsem jako ten nebo ten. Bůh svědčí sám o sobě a takové Boží svědectví je dostatečně průkazné. Nepotřebuje protějšek k tomu, aby potvrdil svoji smlouvu. To je i poselství dávného příběhu ze života Abrahamova, kdy Bůh v podobě ohnivého sloupu jako jediný prochází Abrahamovou obětí a sám potvrzuje, co slíbil. Božím svědectvím o pokračující milosti pro všechny je Ježíš Kristus. Svědčí sám o sobě a jeho svědectví je dostatečné, protože v něm přichází ke slovu Boží svědectví. On je dokonalým Božím jménem, skrze které i my můžeme mít podíl na jeho posvěcení.

Amen.

Kázání o VI. neděli po velikonocích v Husově sboru ve Vršovicích 28.5.2006