Moudrosti poklad z nebe

Př 9,1-6
Ef 5,8-20
ev. Jn 6,51-58

B+S,

mezi moudrostí a bláznovstvím může být někdy velice nezřetelná hranice. Kolik geniálních postav lidské historie bylo považováno svými současníky za blázny a kolik skutečně moudrých lidí vzbuzovalo mezi svými vrstevníky pocity, že blázní? Jako názorný příklad může být samotný Kristus: pro někoho blázen, pro jiného Spasitel a nepřeberná studnice Boží moudrosti. V Ježíšově případě se nejedná o rozlišení, které by přicházelo až ex post po jeho pozemském životě. Už během něho byla otázka po Ježíšově duševním zdraví několikrát vznesena. Kdo je ten člověk, že takto mluví? Kdo mám moc odpouštět hříchy? Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo? Snad i v Ježíšově vlastní rodině, a když ne v rodině, tak alespoň ve městě, kde vyrůstal: v Nazaretu, panovala pochybnost, jakým způsobem kvalifikovat jeho neobyčejné chování. Blázní anebo na něm spočívá mimořádná Boží moudrost. Apoštol Pavel o mnoho let později tento rozpor mezi bláznovstvím a moudrostí geniálně vyřešil, když hovořil o Božím spasitelném díle v Ježíši Kristu: „…ale co je světu bláznovstvím, vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré.“ Blázen Ježíš tak dál zůstává bláznem, vždyť kdo jiný než blázen by na sebe dobrovolně bral břemeno kříže, ale v jeho bláznovství se zvláštním způsobem zračí Boží moudrost. Tak o Kristu Pavel dál hovoří, když říká: „…on se nám stal moudrostí od Boha.“ Přijmout Ježíšovu moudrost znamená v jeho intencích se sklonit před Bohem, to znamená přijmout a vztáhnout na sebe autoritu, která nás neskonale převyšuje, ježíšovsky řečeno: zapřít sám sebe a jít cestou následování. Je to on, který nás zasvěcuje do Boží moudrosti odedávna obestřené tajemstvím, která je člověku nedostižná. Starozákonní kniha Jób je židovským tázáním po smyslu utrpení v životě člověka. Ve svém závěru, kdy se ke slovu po všech předřečnících opět dostává Bůh, však zároveň tato biblická kniha mnohé vypovídá o charakteru Boží moudrosti. Proti sobě tady stojí člověk a Bůh, jeden s druhým je konfrontován a výslednicí tohoto poměru nepoměru je také v bibli mnohokrát citované slovo: co je člověk, že na něho pamatuješ? Syn člověka, že se ho ujímáš? Bůh říká Jóbovi: „Co mi chceš vyčítat? Kdes byl při stvoření světa? Cos dělal, když jsem vymýšlel celý tento svět? Z čeho mě chceš obviňovat když to jsem já, který stanovuji základy země i tvého života?“ Na mysl mi přichází úplně jiná asociace z mého rodinného života, která je asi společná všem, kterým je dána výsada být otcem či matkou. Kolikrát se během života stane, že vaše dítě za vámi přijde a cosi vám vehementně vysvětluje. Vidíte v jeho tváři vzdor, možná pocit křivdy, přitom však velikou míru sebejistoty, že pravda, právo i spravedlnost je na jeho straně. Dítě říká otci: „nemluv mi do toho. Já znám řešení, poslechni si ho, podívej se, jak to udělám.“ Správný rodič by neměl k takovému postoji zůstat netečným, neříkám, že já sám to vždy a za všech okolností dělám – spíš naopak. Při tom pozorování a buď záporném nebo kladném hodnocení se však často neubráním pocitu, že ten, který teď přede mnou tak vehementně obhajuje sám sebe tady ještě před pár lety vůbec nebyl, potom sice už byl, ale jenom ležel, spal, či vyměšoval, pak se složitě stavěl na nohy, aby po pár krůčcích znovu spadnul na zem. U toho všeho jsem byl, viděl jeho pády a vzestupy, počáteční naprostou nemohoucnost a odkázanost na pomoc druhých, a teď mi bude něco povídat?! Jak se má cítit Bůh, který nás zná tisíckrát víc než vlastní matka či otec, jeho oči nás viděly v zárodku a dávno před naším narozením, a my ho teď zasypáváme výčitkami, když se stavíme na zadní a hlasitě hovoříme o svých právech? Boží odpověď pak zpravidla bývá blízká tomu, co si musel vyslechnout Jób. Ta odpověď je vlastně otázkou, která se jako červená nit táhne dějinami spásy přes Starý a Nový zákon až do naší současnosti: Adame, kde jsi? Kaine, kde je tvůj bratr? Abrahame, kde je tvá žena Sára? Člověče, kde jsi? Kam jsi se to dostal se svojí moudrostí? Co mi to vykládáš? Naše obhajoby sebemoudřejší musí Bohu znít podobně, jako když Adam hovořil o své nahotě a za původce nastalého problému označil svoji ženu, ta ukázala na hada a had v tichosti odkráčel tehdy ještě po svých. Možná od té doby veškerá lidská moudrost nese v sobě stopy hadích nohou, o kterých víme že neexistují, tudíž nemohou být vidět a tiše v ní dřímá ten, který je schopen nasměrovat její kroky tam, kde vládne bolest a smutek, pláč a skřípění zubů, nevraživost a neláska. A tak musíme být znovu a znovu Bohem přemáháni, přesvědčováni o tom, že počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, jinak řečeno spolu se žalmistou: kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho. Nejedná se o ustrašenost, ale naopak o zdravé sebevědomí, vědomí sebe samotného, ve kterém si člověk před Boží tváří uvědomuje kdo ve skutečnosti je on a kdo je Bůh. Ve kterém si znovu a znovu budeme uvědomovat naše místo v životě a ve světě, do kterého nás Bůh postavil. Ďábelský klam, který člověk přijal za vlastní sebeklam je přesvědčení o tom, že je možné být jako Bůh: stačí se jenom chopit příležitosti a přijmout to, co se člověku nabízí jako rajské plody. Potom se člověk sám sobě stává nejvyšší normou, spoléhá sám na sebe, na svoji moudrost, sílu, rozhodnost, v posledku však dál zůstává tím, který chvíli je, rozkvete jako polní kvítí, ale sotva ho ovane vítr, už tu není a nikdy se už na svém místě neobjeví. Tím správným východiskem je tak Kristus: vzít na sebe jeho bláznovství a získat Boží moudrost a spolu s ní i posvěcení a vykoupení, jak dodává apoštol Pavel: „Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.“

Amen.

Kázání o XIII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 3.9.2006