Otázka po Mesiáši

Dt 6,1-9
Žd 9,11-15
ev. Mk 12,35-37

B+S,

málokterá doba si nezakládala na titulech. Kolik úsilí už lidé věnovali a věnují tomu, aby své jméno mohli titulem předznačit, případně dopovědět. V době Ježíšově tomu bylo nejinak, i když samozřejmě v naprosto odlišných souvislostech. Titul tehdy náležel především urozeným. Je výdobytkem až nového věku, který přiznal možnost titulatury každému bez rozdílu původu poté, co svým úsilím, pílí, vědomostmi a náležitým studiem a praxí, anebo v horším případě vhodnými konexemi, dokázal, že mu ten či onen titul náleží. Ježíšova doba znala tituly urozených, kteří nic prokazovat nemuseli a stačilo, aby se narodili do případné rodiny, kde nárok na titul vyplýval z faktu narození. To se týkalo především panovníků, později také šlechtických rodů. Druhou oblastí, ze které se rekrutovaly titulované osoby, byla oblast duchovní. Ta ovšem s panovnickými rody velice často úzce souvisela. Nejenom králové Egypta byli titulováni jako bozi, podobnou sakralizaci nositele trůnu znali i v jiných říších dávnověku. S obstaráváním potřeb kultu souvisela i vrstva kněžská, taktéž bohatá na tituly. Pokud byste přináleželi do některé z těchto oblastí a žili před mnoha staletími, s největší pravděpodobností by vám náležel titul, před kterým by leckterý soudobý akademik blednul závistí. Všimněme si jen některých, na které můžeme narazit při četbě biblických reálií: král v Sýrii Antiochos IV. byl nazýván Epifanem – Zjevitelem; poutník putující z Jeruzaléma, kterého potká apoštol Filip se honosí titulem Strážce pokladu, římskému císaři přináležel titul Boží syn, v řecké oblasti se vžilo pro označení panovníka slovo Sotér – Spasitel. Z uvedeného je zřejmé, že současné tituly z oblasti akademické by tehdy vyvolaly nanejvýš pobavený úsměv. V evangeliích se dochovaly některé části rozhovorů, které vedl Ježíš s učedníky, případně dalšími lidmi, o povaze svého mesiášství. Není to jenom známý rozhovor Ježíše s Petrem u Cesareje Filipovy, ve které se tento ptá, za koho ho lidé pokládají a po němž následuje Petrovo vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého,“ ale i tento právě přečtený podstatně kratší úsek také dochovaný synoptickou tradicí, který zachycuje malý zlomek z Ježíšova učení v jeruzalémském chrámu. Ježíš klade posluchačům otázku, v jakém vzájemném poměru jsou tituly Mesiáš a Syn Davidův. O mesiáši bylo totiž obecně proklamováno, že bude synem Davidovým. Ježíš ve své disputaci v jeruzalémské chrámu hovoří o Mesiáši, dále pak o Synu Davidovu a odvozeně použije ještě jeden titul Pán – hebrejsky Adónaj, řecky Kyrios. Co titul, to obsáhlá výkladová historie o jeho původu. Když dnes slyšíme označení Mesiáš, Syn Davidův, Pán, rozumíme jim pokud jsme křesťané v duchu své tisícileté náboženské tradice, ale ani kdybychom se k ní nehlásili, budeme chápat tyto tituly jako výsostně křesťanské, a přitom ani jeden z nich není výdobytkem náboženství Kristových vyznavačů. Židé dodnes čekají na mesiáše, který má být člověkem se kterým přijde na zem uskutečnění Božích věcí, záměrů a konečné vítězství vyvoleného lidu. Postava tohoto Božího pomazaného – mesiáše, na sebe brala v různých dějinných epochách různou podobu. Doba Ježíšova ustálila jeho obraz do podoby politického vůdce, který podnikne praktické kroky v ozbrojeném povstání lidu, které ve výsledku zbaví ujařmení lidu okupační mocí. Židé museli prohrát několik povstání a válek, ve kterých se takto pojatí mesiášové uplatňovali, aby svou představu o politickém mesiáši opustili. Druhým titulem, který Ježíš cituje je Syn Davidův. Odkazuje na nejslavnějšího izraelského krále Davida a vedle rodové příbuznosti s ním má na mysli podobně jako v předchozím titulu politické souvislosti spojené s tímto jménem. Král David nebyl během své vlády poražen, podobný stav byl očekáván i od toho, komu přináležel titul Syn Davidův. Třetím užitým titulem je Pán. Jak v hebrejské, tak v řecké podobě je užíván ve spojitosti s Bohem. Hospodin je Bohem, který je Pánem nebes i země. Boží označení v Novém zákoně se váže právě k tomuto slovu Kyrios. Ježíš cituje ze stodesátého žalmu, který tradice připisuje Davidovi a vidí ho jako předpověď budoucího mesiášského panovníka. Židé Ježíšovy doby bedlivě sledovali, zdali potenciální adept na mesiášské panování je v pokrevní linii s králem Davidem. Pokud tato podmínka byla splněna jednalo se o podstatný krok blíže k eventuálnímu prohlášení nositele tohoto titulu za mesiáše. Spojitost s Davidem byla nejenom vzpomínkou na jeho kralování bez jediné porážky, byla i povzbuzením, že s novým panovníkem z jeho rodu nastane podobný zlatý věk jednotného Izraele. Něco takového však pozemský Ježíš nenabízel. Snaží se lidi upozornit, že je tu ještě jiná, a dokonce starobylým biblickým textem podpořená jiná představa toho, kterého i král David v prorockém vytržení při skládání stodesátého žalmu předpovídal: Hospodin říká mému pánu: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.“ Pánem je myšlen Mesiáš se všemi atributy Božího vyvoleného, který však není neporazitelným politickým vůdcem, ale spíše knězem v Božích službách a obětníkem, který čeká, až se Boží záměry naplní. To je tedy Ježíšovo pochopení titulů Mesiáš, Syn Davidův a Pán. V této linii je později pochopila i křesťanská církev: Ježíš je Kristus – Boží pomazaný, původem z rodu Davidova, v posledku však Pánem, který jako Vzkříšený usedá po Boží pravici ve slávě, kde zůstane až do doby konečného naplnění.

Amen.

Kázání v neděli 18.11.2006 v Husově sboru ve Vršovicích o XXIV. neděli po svatém Duchu