Následuj mne!

Iz 6, 1-8
Zj 5, 6-14
ev. Jn 21, 17-2

B+S,
každý člověk prochází ve své víře čas od času pochybnostmi: má to vůbec cenu věřit ve světě, který se tak často od věcí víry odvrací? Jakou mocí se naše víra projevuje? Jak nás naše víra proměňuje? Jsme od pohledu jinými lidmi, nežli ti, kteří svoje věření hlasitě nedeklarují? Jsme mírnější, klidnější, vyzařuje z nás pokoj, láska, jistota spočinutí v Bohu? Anebo stejně jako ti druzí i na nás se odráží podobné a dost možná i stejné nebo i horší věci jako na kterémkoliv jiném člověku? Když dokážeme být dostatečně otevřenými vůči sobě samotným, myslím, že mnohokrát musíme uznat, že to druhé řečené o nás platí. Alespoň já sám to na sobě tolikrát pociťuji: jako když se člověk stále pohybuje v kruhu, v zaběhnutých schématech chování ze kterých ne a ne vystoupit. V mém případě to bývá mimo jiné nervozita mnohokrát a v nejrůznějších situacích dávaná najevo: vůči bližním a dokonce nejbližším, vůči spolupracovníkům v církvi, nervozita v jednání ale i nervozita jako vnitřní stav, ve kterém je člověk neustále s něčím nespokojen. A kolikrát už jsem slyšel o pokoji, který převyšuje každé lidské pomyšlení, který bude střežit srdce i mysl v Kristu Ježíši. A já se zase znovu musím ptát: „Kde je? Jak ze mne tento pokoj vyzařuje, když jsem v Krista uvěřil?“ Namísto pokoje úsečnost, stav permanentního napětí, nespokojenost. Jiný zase může podléhat pocitům nedocenění, dojmu, že celý svět se proti němu spiknul a všichni okolo něj jsou strůjci jeho životních těžkostí. I v takové životní situaci může člověka víra zastihnout a opět zůstává otázka, do jaké míry jsme jeden každý z nás vírou proměňováni. Jiný může bojovat s nejrůznějšími druhy závislostí: na lidech, na věcech, na určitých modelech jednání, další má bloky v oblasti mezilidské komunikace, v míře otevřenosti a schopnosti sdílet se s druhými. Kdybychom byli schopni důkladné analýzy osobnosti jednoho každého z nás, kdybychom byli schopni v otevřenosti o těchto věcech spolu hovořit, asi bychom byli překvapeni, jak podobné věci jako my sami prožívají i druzí lidé. Někdo ujíždí na alkoholu, jiný na sobectví, třetí na ženách, čtvrtý na nervozitě a podrážděnosti, další na penězích, jiný na pocitu křivdy a můžeme dosazovat další a další modelová schemata, ve kterých my lidé tak často vězíme a ptáme se, jakým způsobem ten bludný kruh rozetnout, jak z něho vystoupit. V čem jsme ve své víře jinými lidmi, když i my prožíváme stejná zacyklení, stejně negativní vzorce jednání? Možná na to ale jdeme od špatného konce. Víra není zázračnou proměnou Šavla v Pavla. Víra má být na prvním místě nazřením skutečnosti taková, jaká je. Pokorné uvědomění si, že i když jsem přijal Krista jako Pána a Spasitele, dál zůstávám člověkem hříšným, narušeným, dál jsem tím nemocným, který potřebuje lékaře, nikoliv vyléčeným který se stále víc a víc dostává do formy a jenom čas od času se zeptá svého dozorujícího lékaře, jak postupuje jeho rekondice. Kdykoliv křesťan propadne pocitu dokonalosti, bezchybnosti, ale stejně tak pocitu, že nikdy na dokonalost Kristovu nedosáhne, je něco zásadně s jeho vírou v nepořádku. Víra nemá být kouzelným proutkem, kterým okolo sebe šviháme, abychom zahnali všechny chmury a nedostatky svého života. Abychom zlé proměňovali v báječné, aby se jeho mávnutím měnily barvy našeho života z tmavé a šedivé v barvotiskové obrázky, na kterých jsou všichni lidé usměvaví, milí a příjemní, podobně jako nebe bez jediného mráčku. Víra je víc než tímto zrcadlem naší existence. Hlubinou, ve které bychom měli spatřit sami sebe, takoví jací doopravdy jsme: to znamená lidé slabí, nemocní, svárliví, závislí a já nevím, co všechno ještě. Ale na pozadí toho všeho bychom měli zahlédnout dokonalou tvář Kristovu. Nevidět jenom sami sebe, ale především vidět Krista, který nás zve, který nás miluje, a který svou obětí za nás znovu očišťuje naši vlastní tvář. Takové povahy muselo být setkání apoštola Petra se Vzkříšeným Kristem. Kolikrát Ježíše nepochopil, kolikrát viděl sebe samotného, namísto aby hleděl do jeho tváře a poslouchal jeho slova. Trojí Petrovo zapření bylo jenom dovršením předlouhé řady zapírání, kterých se dnes a denně vůči svému Pánu dopustil. Nevidíme v něm tak trochu i sami sebe? A najednou znovu hovoří s Kristem. Sedí za společným stolem a sytí se z jeho rukou. A je to on, který se ho ptá: „Miluješ mne?“ Ta otázka Vzkříšeného Krista je zvláštní. Je to otázka srovnávací a my jsme přece tolikrát slyšeli, že ve víře, ale stejně tak v lásce a v její míře, bychom se srovnávat neměli. Přesto právě tak Ježíš svou otázku vůči Petrovi formuluje: „Miluješ mne víc než ti zde?“ Jak na to má Petr odpovědět? Jak po všech svých zradách si může ještě troufnout hodnotit míru lásky druhých lidí ke Kristu. A tak odpoví: „Ano, Pane, ty víš že tě mám rád.“ Ne víc a ne míň, ale jenom ty, Pane to víš, že tě mám rád. Ta otázka byla schválně zacílena právě takto na Petra. V setkání se Vzkříšeným je v on centru jeho pozornosti. Nikoliv druzí lidé, ale on samotný. Stejně tak i my tváří v tvář Kristu hrajeme v tu chvíli sami za sebe. V církvi jsme společně jeden s druhým, ale přesto každý sám za sebe. V setkání s Bohem nás Vzkříšený Kristus oslovuje a ptá se, nakolik ho máme rádi. Za co všechno nám stojí, co jsme ochotni pro něho udělat, co opustit, čeho zanechat. Je zrcadlem našeho nedokonalého bytí: nenabízí zázračnou proměnu, nabízí spásu, záchranu, přijetí a odpuštění. Kristus v rozhovoru s Petrem říká, že Petr mnoho věcí neovlivní. Bude přepásán a veden tam, kam nechce. Přesto dál v Pánově moci a v jeho blízkosti. To je nadějné poselství i do našich životních zmatků a křižovatek.

Amen.

Kázání o II. neděli po velikonocích, 22.4. 2007 v Husově sboru ve Vršovicích.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.