Sklonit se před Pánem

Ž 148
Sk 11, 1-18
ev. Jn 13, 31-36

B+S,

Petr pokládá Ježíšovi otázku, ze které je cítit jeho znepokojení: „Pane, kam odcházíš?“ Petrova otázka patří do večera, ve kterém Ježíš naposledy jedl se svými učedníky. Byl to večer, kdy Ježíš označil svého zrádce, ve kterém lámal chléb a společně pil z kalicha. Nyní po večeři ještě sděluje poslední důležitá slova, protože dál už nebude příležitost s učedníky hovořit. A právě v této chvíli očekávání i nových nadějí chce Petr odhalit něco z tajemství, které obestírají jeho pána. „Kam odcházíš, kam se chystáš? Je možné, abych tam šel s tebou?“ Tak se ptá první z učedníků ve své horlivosti i s vnitřním rozhodnutím, jít za ním kamkoliv a za jakoukoliv cenu. Jak dlouho Petr ve své horlivosti setrval víme. Neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin, aby mezi tím třikrát zapřel, že Ježíše zná. Ale i v následném životě po Ježíšově vzkříšení neustává Petrův řetězec zapírání Krista. Skutky apoštolů i některé z listů podávají svědectví o tom, jak bylo pro Petra náročné přijmout svobodu od Zákona, kterou přinesl Kristus. Ale stále se mi na mysl vrací ta Petrova otázka: „Kam odcházíš?“ To není otázka, která patří do historie. Kolikrát mi sami ji pokládáme ať už nahlas, nebo jen v myšlenkách? Kam odcházíš, Pane, když naše víra slábne? Kde jsi byl, když se stalo to a to a proč jsi právě tehdy nezasáhnul, když jsem tě nejvíc potřeboval? Známý je příběh z misijních letáčků, který nese název Stopy. Člověk na konci své životní pouti společně s Bohem rekapituluje svůj život. Bůh mu ukazuje, jaké stopy svým žitím člověk zanechal a ten si všímá, že na mnoha životních úsecích nevedou stopy jediné, ale že jsou dvojí vedle sebe. To jsou moje stopy vedle tvých, všude tam jsem tě doprovázel během tvého života, říká Bůh a člověk si přitom všímá, že všechna místa, kde byly dvojí stopy vedle sebe byla těmi životními údobími, kdy byl šťastný, kdy se mohl radovat ze všech darů života, kdy necítil strach ani úzkost. Všude tam byl Bůh s ním, ale když přišly životní etapy naplněné bolestí, najednou se druhé stopy ztrácejí a člověk se ptá: A kde jsi byl, Bože, když se mi dělo všechno to zlé? Vidíš, tady tvoje stopy chybí! A Bůh na to člověku odpovídá: V těch úsecích svého života kde vidíš jenom jedny stopy to byly chvíle, kdy jsem tě nesl na ramenou. Na podobný rozhovor s Bohem si budeme muset počkat až za hranici své časnosti. Pak teprve v plnosti poznáme všechna spletitá zákoutí svých životů, všechny pohnutky, které nás utvářely a ovlivňovaly, všechny záměry, které nás vedly nebo jsme byli jimi vedeni. Pak také jasně uvidíme, která místa v našem bytí byla prostoupena mimořádnou Boží blízkostí a my jsme v nich byli Kristem neseni, a kdy jsme naopak setrvávali ve stínu sebe samotných daleko od Hospodina. Zatím vidíme jenom částečně, je pro nás hádankou, kdy je nám Bůh blíž a kdy dál. Proto se tak často nahlas či v podvědomí ptáme společně s Petrem: Pane, kam odcházíš? A nemusí v té otázce být Petrova horlivost, možná víc smutek a bezradnost, co s námi bude, co si počneme, ke komu máme jít, jestliže ty odejdeš. Četl jsem o dovolené úžasnou životní zpověď katolického kněze pátera Ladislava Kubíčka Vůle Boží – zbožná fráze? Páter Ladislav, někdejší farář ve Vysokém nad Jizerou, ale i na celé řadě dalších „venkovských štacích“, naposledy farář v Třebenicích, kde byl také před několika lety na své faře mimořádně drastickým způsobem zavražděn, v knížce, kterou dopsal jen několik dnů před svojí smrtí, na příběhu svého života ukazuje, co to znamená odevzdávat se na každý den do Boží vůle v plném respektu k Boží svrchovanosti, kterou ostatně mnohokrát deklarujeme v modlitbě Otčenáš: „buď vůle tvá.“ V prorockém nazření páter Ladislav napsal, že již dopředu svolil s jakýmkoliv způsobem smrti, který Bůh pro něho připravil. Že nebude reptat, ale v pokoře se odevzdá do Boží vůle. Jak moc mi to připomnělo vyznání jiného velkého Kristova svědka, kněze a teologa německé Vyznávající církve Ditricha Bonhoeffera, který žil v těžké době nacismu a sám se aktivně zapojil do odboje proti Hitlerovi. Za to byl uvězněn a odsouzen k trestu smrti, který byl na něm vykonán v dubnu 1945, v samotný předvečer konce II. světové války. Ve své básni z vězení Bonhoefer napsal: „Máš-li však pro nás hořký kalich strastí, jež trpce přetékají přes kraje: my přijmem jej, nechceme se třásti – vždyť s námi tvoje dobrá ruka je.“ Našli bychom v dějinách křesťanství mnoho takových postav, které podobně jako Bonhoeffer, anebo páter Kubíček dokázali vlastním životem i smrtí, co to je odevzdat se do Boží vůle. Ne v lítosti, smutku a hořekování nad osudem, který je postihl, nikoliv ve vzpouře proti Bohu i lidem, ale v pokojném smíření, v laskavém svěření se do Boží péče, kterou tolikrát nechápeme, které se vzpouzíme, kterou ani nevidíme. Konečně i Petr se svojí otázkou Pane, kam odcházíš? byl také jedním z nich. Podle tradice církve i on zemřel mučednickou smrtí pro Krista, jak ostatně Ježíš sám v rozhovoru s ním po poslední večeři předpověděl. Před Petrovou otázkou je však ještě důležité Ježíšovo upozornění, ve kterém snad až později mohl i Petr najít odpověď na svůj dotaz: „Milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás. Podle toho všichni poznají, že jste mými učedníky, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Kristus neodchází mimo svět. Je v každém vztahu lásky, která není sobectvím, ale pokojným vydáním se pro druhého člověka. To je Kristova odpověď na to kam odešel, kam se vytratil z našeho světa. Neodešel nikam. Je všude tam, kde dokážeme být jeden k druhému, ale i sami k sobě laskaví. Když to nedokážeme, pak se i nám Kristus ztrácí.

Amen.

Kázání o IV. neděli po velikonocích 6.5.2007 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.