II. adventní

Gn 22, 16-18
Ž 103, 1-5
ev. Lk 1, 76-79

B+S,
v adventu se zvláštním způsobem spojují smutek i radost. Smutek nad tím, co v našich životech zůstalo nenaplněné, z toho, co se nepovedlo, co jsme vlastním přičiněním pokazili, udělali špatně, co jsme naopak opomněli vykonat, smutek nad mnoha scestími našich životních cest a směřování. Zkrátka nad vším tím, co jazyk učených teologů nazývá vědomím hříchu.Toto vědomí v nás vzbuzuje úzkost, smutek, strach. V tomto týdnu navštívil náš sbor biskup Mikuláš. Nikoliv nový představený Pražské diecéze, ale legendární postava světce a biskupa z maloasijské Myry, který se díky své dobrotivosti dostal nejenom do oblaku svatých, ale je i neodmyslitelnou součástí předvánočního folklóru spolu s čertem i andělem. Tito tři ohlásili svou návštěvu na tradiční mikulášské besídce dětí. Již několik dní před avizovanou návštěvou jsem pozoroval na tváři svého nejstaršího syna Natana určité znepokojení. Často se ptal, jak to bude s Mikulášovou návštěvou, zda-li je nezbytná a proč raději hned nepřijdou vánoce. Když jsem pátral po příčině jeho neklidu, zjistil jsem, že je ukryta v dětské obavě před nejčernější postavou této mytické trojice – a sice čertem. Tváří v tvář blížící se realitě čertova příchodu ztrácel Natan stále víc ze své sebejistoty, ve světlých okamžicích sebekontroly zlepšoval své chování i vyjadřování, zkoumal jak to zařídit, aby se vyhnul pekelníkovu trestu. V dospělém věku, kdy na čerty převážně nevěříme se nanejvýš pousmějeme nad takovým způsobem dětského uvažování i patrného strachu, kterým je doprovázeno. Dítě ještě nemá dostatečně vyvinutou schopnost racionální úvahy, která by mu zdůvodnila, že bát se není čeho, a že ani po špatném skutku nemusí vždycky zákonitě přijít trest, ale že ve světě dospělých se jde důsledkům nesprávného jednání za určitých okolností vyhnout. A tak nad dětskou myslí se jako stín vznáší eventualita čertova pytle a chrastění řetězem. Jinými slovy smutek, strach, pocit úzkosti, která je v přímé souvislosti s tím, o čem dítě ví, že udělalo špatně. Přitom tím špatným mohou být v jeho pohledu a v pohledu rodičů například neumyté ruce, sprosté slovo, nějaká nadávka nebo neuposlechnutí příkazu, aby se okamžitě odebralo do postele. Dětské uvažování toto vnímá jako příčinu, kterou na sebe přivolává hrozbu čertova pytle. My dospělí to máme složitější. Jednak většinou nevěříme na mytické postavy a potom máme už dostatečně vyvinutou schopnost jak své poklesky racionálně vysvětlit jako nutné důsledky jistých okolností, která na nás dolehly. Chci říci, že na rozdíl od dítěte mnohem složitěji docházíme ke stavu, ve kterém si uvědomujeme, že jsme provedli něco špatného. Advent s veškerou svou symbolikou je vybídnutím k tomu, abychom se alespoň pokusili o určitou bilanci toho, co jsme vložili do naší časnosti, čím jsme naplnili svěřenou hřivnu času, který nám je tady na zemi dopřán. I to je ukryto za pojmy jako pokání, lítost, odpuštění hříchů: známe je důvěrně jako biblická či kostelní slova, ale každé slovo je zároveň odrazem určité vnitřní skutečnosti a zkušenosti. Jaká je moje zkušenost s pokáním, kdy jsem naposledy něčeho doopravdy litoval, kdy jsem prožíval vědomí hříchu jako zásadního selhání, kterého jsem se dopustil, kdy jsem naposled skutečně dostal strach z něčeho, co jsem udělal? Třeba to už je tak dávno a zjišťuji, že se vlastně ničeho nebojím. I k takovému uvažování může advent člověka dovést. Pokud by víra měla být postavena výhradně na strachu z možné odplaty, byla by vírou, která je neskonale smutná a traumatizující. Jako kdybychom z mikulášské trojice vypustili postavy dobrotivého biskupa a anděla, který ho doprovází a nechali jenom čerta. A naopak, kdybychom v obavě před přílišnou traumatizací dětské duše čerta vynechali, také nebude účinek takové návštěvy dostatečný. Čert i anděl patří k sobě, Mikuláš má oba pod kontrolou. Tradiční teologie ví, že ďábel je jedním z padlých andělů a že Boží svrchovanost se vztahuje na všechny. Dospělá víra tedy musí počítat s oběma eventualitami, stejně, jako dítě čeká Mikuláše, čerta i anděla. Čerta se bojí, na anděla se těší a před Mikulášem má respekt, ale zároveň k němu cítí důvěru. Na příkladu této dnes povětšinou pouze folklorně pojímané trojice jsem se snažil ilustrovat dvě polohy, do které člověka může adventní čas přivést: smutek i radost zároveň. Smutek z toho špatného a zároveň naděje, že tato špatnost nemusí mít poslední slovo. Naděje však není tak úplně zadarmo. Mikuláš spolu s andělem se nad každým z dětí sklonili a podávali určitá napomenutí. „Co ti Mikuláš řekl, abys napravil?“ dotazoval se potom Natan svého mladšího sourozence a sám uváděl co v jeho případě bylo Mikulášovým požadavkem, aby ve svém životě změnil. Poklesky nás dospělých jsou mnohem zásadnější. Víra by nás měla vést k tomu, abychom realisticky nahlédli i na to, co nebylo či není v našich životech správné. Tím, který v adventu přichází je ten, který dává lidem poznat spásu v odpuštění hříchů. Cesta k ní je skrze vědomí, že jsem se něčeho nesprávného vůbec dopustil a tudíž je mojí bytostnou potřebou toho tíživého v mém životě se zbavit. Spása potom přichází skrze odpuštění. V tom se skrývá radost ze které se člověk může ve své víře těšit. Nikoliv radost nad tím, že jsem menším z hříšníků nežli ten, který stojí vedle mě, ale že i mě Bůh odpouští. Dobrořeč má duše Hospodinu, celé nitro mé jeho svatému jménu! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje.

Amen.

Kázání o II. neděli adventní v Husově sboru ve Vršovicích